HPO, „moje” hraniční porucha osobnosti. Nenávidím diagnózy, odmítám škatulkování. Pojmy „normální člověk, normální život, zdravé normální myšlení a prožívání” ve mně spolehlivě vzbudí odpor a vztek. Zjednodušující, determinující „zkratky“ sloužící za orientační rámce lidských osobností. Hnusí se mi to! Rozdat diagnózy; černoch, muž, heterosexuál, otec, s hraniční poruchou osobnosti. Ani ho nemusíte poznat a máte na domněnkách a předpokladech vystavěný příběh. Nechci a nebudu schovávat jedinečnost lidí v „šuplících konceptů a diagnóz bez otázek“. Chci lidi poznat. Včetně sebe. Jenže faktem je, že můj život je jako nikdy nekončící, beznadějná, frustrující jízda na horské dráze. Z extatického prožívání lásky a splynutí s vesmírem se během nanosekundy ocitám v bažině smutku. Zamrzám sama, obrněná krutostí, proti přiblížení k lidem. V blízkosti je zranitelnost. Hrozba opuštění, odmítnutí, nepřijetí. Jo, symptomy sedí. Tak tedy dobrá „moje“ HPO. Těší mě, že Tě poznávám.
Podotýkám.
Není to rozhodně o mně
Chtěl jsem tím jen říct: dokud budou takoví lidé existovat, tak prostě mezi nás patří.